Návštěvnice:Osobní stránka na adrese: zapisky.svet-stranek.cz

Má implantace do Nelissina těla trvala jen pár minut. Její tělo bylo naprosto zdravé a udržované, ale její povaha byla odli... ne, byla naprosto se hodící k jejímu tělu. Byla mrcha, stejně jako ostatní lidi. Jen jsem netušila, že mě to dožene k šílenství. Byla zamilovaná, ale její láska k tomu muži byla beznadějná. On měl holku, se kterou chodí už tři roky...
,,Tři a půl!" okřikla mě z mé vlastní hlavy.
,,Hele Ness,vím, že bys své tělo chtěla zpět a mít nad ním kontrolu, ale doufám, že víš, že ti to nedovolím!" vrátila jsem jí úder.
,,Hej! Ještě pořád je to MOJE tělo a vždycky bude. Jsi jedna z mnoha duší co sem na Zemi přišly, ale jsi v těle holky co dlouho odolávala a má nad svým tělem ještě pořád kontrolu!"
Když tohle řekla, lekla jsem se. Má vlastní ruka vyrazila nahoru a prolítla oknem.
,,Au! To bolí" zařvala jsem, tentokrát nahlas.
,,Neřvi."okřikla mě.
,,A proč ne? Hm? Bojíš se, že nás někdo uslyší?" řekla jsem tlumeným hlasem.
,,Ne nebojím. Mé nejlepší kamarádky vědí o vaší invazi a taky vědí, že jste vlezly i do mě. Ale nevadí, my stejně přijdeme na to, jak tě ze mě dostat." řekla naprosto klidným hlasem.
,,Já vím. Jen doufám, že nás to obě nezabije. Než mě do tebe implantovali, vyvraždily jste jednu pětinu naší maličkosti."
,,Já vím. Taky si říkám, jak jsme šikovný." ušklíbla se.
,,Zabili jste! Jste vrazi!"
,,Tak se nerozčiluj Návštěvnice!"
To bylo poprvé co mě oslovila jménem.
* * *
Od mého prvního setkání s Ness v mé hlavě uběhlo už pěkných pár dnů. Nelissa Martinová, jak se jmenovala celým jménem, se se mnou zatím pořád jen hádala. Ale zlepšovalo se to.
Poslední dobou jsme se hádaly jen kvůli oblečení. Já chtěla něco pohodlného a rozhodně ne podpadky. Ona byla naprostý opak.
,,A nikdy taky nebudou!"
,,Už zase začínáš?"
,,Ne, já nezačínám. To ty si myslíš pořád takový blbosti jako, že duše a lidi budou jednoho krásného dne schopni spolu žít. Ještě řekni, že budou mít i děti..." ječela ironicky.
,,Jistě. Jednoho dne určitě." řekla jsem zamyšleně.
Představa, že jednou budou mít duše děti s člověkem, byla úžasná.
Bývala jsem normální duše. Jako každá jiná. Obyčejná duše, která prošla několika planetami, ale svůj Domov ještě nenašla. Aspoň jsem taková bývala. Než jsem přijela na Zemi a stala se člověkem.
* * *
,,Nelisso, já se s tebou už nechci hádat. Co chceš, abych udělala. Udělám cokoli, abych tě dostala z hlavy. Přeci jenom spolu budeme muset žít. Aspoň nějaký čas určitě..."
,,Vrať se mezi moje kamarádky. Mezi Kat, Wandu, Natalí a Sarah. Pak ti řeknu víc."
,,Ale jak se k nim dostanu? Vždyť nevím kde jsou."
,,Ale já to vím. To já tu schovku našla, ale je to hluboko v poušti, tak si budeme muset vzít dostatek vody."
,,Dobře. To chápu, ale řekni mi, když máš tak ráda podpadky a šaty, jak jsi je tam mohla nosit? V poušti..."
,,Nenosím je. Když jste tu ještě nebyli, byla jsem taková typická slečínka, říkávali mi fiflena, ale když pak začala invaze, strašně se divili, že mám úkryt a jsem připravená."
,,Páni! To mě vůbec nenapadlo, že jsi takováhle. Mě přišlo, že jsi pěkná...mrcha."
,,Jo,to jsem, ale nejsem fiflena. Teda už ne."
,,Aha. Bude stačit když vyrazím zítra? Chtěla bych se vyspat."
,,Samozřejmě." přitakala.
To mě překvapilo. Čekala jsem řev, že už musíme jet, ale nic. Nic neříkala a ani mi nenutila vzpomínky na... na něj.
* * *
Ráno jsem se po probuzení rychle osprchovala a oblékla si jen volné tílko a tříčtvrteční kalhoty. Do batohu jsem naskládala 4 dvou-litrové láhve vody a deku. Čapla jsem kšiltovku, sluneční brýle a klíče od auta. Ness si v mé hlavě jen spokojeně pobrukovala. Byla spokojená, že je po jejím. Nečekala, že se tak brzo zlomím, ale s jejíma hádkama se to nedalo vydržet. Aspoň tak jsem se ospravedlňovala.
,,Jsi odvážná Návštěvnice." řekla nečekaně Ness.
,,Jen počkej v poušti. Tam budu šílet. Uvidíš."
,,Já ti to nedovolím. Budu tě držet nad vodou a uklidňovat. Slibuju." smála se na mě. Teda znělo to tak.
Asfaltová cesta brzy skončila a kousek za Dallasem nastala pusto prázdná texasská poušť. Vjely jsme na pouštní pískovou cestu a za chvíli jsme už okolo sebe neviděly nic než oranžové pouštní skály...
,,Jak tady může něco být? Vždyť je tu pusto prázdno."
,,Tady to ještě není. To ti ještě dojde benzin a půjdem pěkný kus pěšky. Tak, prosím, šetři vodou. Ano?"
,,Jistě." odvětila jsem.
Měla pravdu. Brzy mi došel benzin a já musela začít šlapat pěšo. Asi po dvou hodinách cesty se začalo stmívat a já se začala bát.
,,Nelisso, já mám strach."
,,Já vím, ale jsou to jen kojoti. Rozdělej oheň a všechno bude dobrý."
,,A jak se rozdělává oheň?"
,,Ty to neumíš?!"
,,Nikdy jsem to nedělala."
,,No jasně. Promiň. Tak se koukej..."
A ukázala mi ve vzpomínkách, jak ho rozdělává sama. Naštěstí mi to šlo. Během chvilky jsem už měla oheň.
,,Hurá! Já to zvládla!" vykřikla jsem.
,,Díky Bohu! Podívej! Jsou blízko. Vidíš ty svítivé tečky v keřích?"
,,Ano vidím. Proč?"
,,Jsou to jejich oči, Návštěvnice."
,,A udělají mi něco?"
,,Když budeš u ohně tak ne. Pořádně přilož dřevo a trochu se vyspi.
,,Dobře."
* * *
Cesta byla opravdu dlouhá. Vedla mě přes nížiny i vrcholky skal, jen abych si nepamatovala cestu k ní a ostatním.
Byla opravdu moc chytrá.
,,Ness, kdy už tam budeme? Nějak už nemůžu."
Mezitím nám slunce za zády pomalu, ale jistě zapadalo. Měla jsem opět strach.
,,Posledních pár kroků... Slibuju."
A vážně měla pravdu. Po pár krocích jsem se probořila pískem a víc si už nepamatuju. Jen to, že skalní zem byla opravdu tvrdá."
* * *
Když jsem se probudila, už jsem nebyla v poušti ani tam, jak jsem propadla, ale někde v hlouby jeskyně. Chvíli mi trvalo, než jsem se v té černo-černé tmě rozkoukala, ale pak jsem už zaregistrovala, že zhruba pět metrů ode mě sedí na zemi povědomá postava.
,,Kde to jsem?" zeptala jsem se tiše. Hlavě mě přímo třeštila bolestí.
,,Jsi doma Ness." otočila se a pokračovala.,, Žije v tobě?"
Přikývla jsem.
,,Fajn. To ona tě sem přivedla, že jo?"
,, Ano."
,,Hmm. A víš, kdo jsem?"
,,SARAH" ( PS: takhle teď budu zobrazovat to, co říká Nelissa =D )
V hlavě se mi vybavila štíhlá, vypracovaná, drobná blondýnka. Byla... Je velice krásná.
,,Ano. Ty jsi Sarah."
,,Jo. Předpokládám, že znáš i ostatní."
,,Kat, Wanda, Natalí a ty."
,,Správně. Slyší nás teď Ness?"
,, Ano. Slyší všechno co slyším já."
,, Jasně." řekla omluvným tónem.
,,JSOU TU JEN ONY, NEBO I NĚKDO DALŠÍ?"
,,Ptá se, jestli jste tu jen vy čtyry nebo i někdo další?"
,,I další. Celkem nás je 24. S tebou 25." řekla s úžasem.
,,Páni!"
,,Jo, byla jsi pryč půl roku."
,,Tak dlouho?!" vyjekla Ness a mé hlasivky a rty spolu s ní.
Sarah leknutím vyskočila na nohy.
,,Promiň." řekla jsem omluvně.,, To byla Nelissa."
,,Vážně?! To Ness teď vykřikla?"
,,Ano. Občas, když se vůbec nesoustředím, tak se vyklube na povrch."
,,Aha. To je úžasné! Myslím, že nemá smysl držet tě tady. Půjdeme za ostatními." rozhodla a tahala mě nahoru na nohy.
,,ALE CO KDYŽ OSTATNÍ NEVĚŘÍ, ŽE UVNITŘ TĚLA POŘÁD ŽIJU?"
,,Ness, vědí to Sarah a hádám, že i Wanda, Natalí a Kat. A když věří ony, věří i ostatní." ujišťovala jsem ji.
,,TO DOUFÁM."
Sarah mě vedla černými tunely jeskyň. Měla jsem pocit, že je to věčnost než jsem zase zahlédla světlo a zaslechla hlasy.
,,Kdo je to?" ptal se neznámý hlas.
,,Já nevím." řekl další trochu vystrašeně.
O chvilku později jsme se vynořily na světle.
,,Proč si to sem přivedla?!" zařval nějaký muž. Byl neskutečně krásný. Měl špinavě blonďaté vlasy s odlesky světle hnědé a oči pronikavě zeleno-modré. Nemohla jsem z něj spustit oči. Byl božský.
,,Nelissa v ní pořád žije!" zakřičela Sarah.
,,Jak ti říkají?!" řekl na mě opovrhujícím tónem.
,,Návštěvnice." na víc jsem se nezmohla.
,, To je moc dlouhý. Co třeba... E.T.!"
,,Nech ji být Alexi!"
,,Katherine!" vyjekly jsme s Ness společně.
,,Kat, radši Kat. Myslím, že k tobě se hodí jméno Kyra. A taky se mi líbí." Zasmála se. Její úsměv byl krásný. Zajímavý. Byla na ní vidět únava a vyčerpanost. Ale i tak se smála a byla okouzlující.
,,Hledači mi říkali Návštěvnice, ale ano. Tady jsem teď... Kyra."
,,Správně." otočila se k Alexovi.
,,Zkřivíš ji vlásek a nakopnu ti prdel! Jasný?!"
,,No jo..."
,,Co prosím?"
,,Samozřejmě." odvětil naštvaně a ona přikývla.Pak se otočila ke mně.
,,Vítej doma Nelisso."
,,Taky vás zdraví. Všechny." zdůraznila jsem.
,,Děkujem." řekla velice útlá, krásná dívka. Nemohlo jí být víc než 12 let. Měla krásné světle hnědé a kudrnaté vlasy, ale její oči vypadaly jako moje. Byly zelené. Tak zelené až to bolelo se do nich dívat. Její hlas byl medově sladký, tónovaný celkem vysoko, ale ne tak, aby to bylo nepříjemné. Byla překrásná.
,,TO JE NATALÍ. ACH, MÁ MALÁ NATALÍ." zoufala Ness.
,,Natalí?!"
,,Nessie!" vykřikla a objala mě okolo krku tak pevně, až jsem se dusila. Ale pustit jsem ji nedokázala, a ani nechtěla.
,,Moc se mi stýskalo." pošeptala jsem jí do ouška. V duchu jsem se ptala Ness:
,,Proč si mi neřekla, že je Natalí tak malá? Vždyť je to ještě dítě!"
,,JÁ VÍM! PRÁVĚ PROTO JSEM TI O TOM NEŘEKLA A NIKDY TI JÍ NEUKÁZALA!"
Procházela jsem všechny vzpomínky co mi Nelissa dala, ale Natalí tam opravdu nikde nebyla. Ani kousek tváře či postavy. Vůbec nic. Z přemýšlení mě vytrhl až velmi známý hlas.
,,Nelisso! Haló, Ness. Kyro!!" volala na mě.
,,Wando?! Jsi to ty?"
,,Samozřejmě. Jak bych se nemohla na tebe přijít podívat."
Objala jsem jí a ona mě stiskla tak silně, jakoby byla chlap, jak hora.
,,Pání! Ty jsi na sobě ale pořádně makala!" řekla jsem jí.
,,To víš. Když si zavřená ve skalách a kradeš jídlo atd. , tak se hold trochu namakáš." vyprávěla s úsměvem. ,, Jsem ráda, že jsi zpátky Ness, i když neovládáš své tělo tak jak bys chtěla, pořád jsi tu a to je hlavní. Mám tě ráda Ness, a myslím, že si budu rozumět i s tebou Kyro." řekla, usmála se a objala nás. Nelissa byla šťastná. Byla doma. Mezi svýma.
,,To mě těší. Hodně jsem se bála, že tu nebudu vítaná. Ness si byla tak jistá, že mě budete chtít zabít a já jí to věřila. Nechci zemřít..."
,, Nikdo tady umírat nebude..." lidé, kteří byli okolo nás už odcházeli, ale jeden přeci jen zůstal. Alex... Nikdy jsem si nemyslela, že může být někdo tak krásný.
,,NEKOUKEJ TAK NA NĚJ!"
,,Jak se na něj nemám dívat?" lekla jsem se jí.
,,TAK... JÁ NEVÍM. ZAMILOVANĚ!"
,,Cože?! Já do něj nejsem zamilovaná. Vždyť ani nevím co je to za cit a jak se projevuje!"
,,NO, JESTLI TO OPRAVDU NEVÍŠ, TAK TO KAŽDOPÁDNĚ BRZO POZNÁŠ..." dořekla záhadně.
,,Co tím myslíš Nelisso?" nechápala jsem jí.
,,ZAMILUJEŠ SE... A TO SE MI VŮBEC NELÍBÍ."
Mezitím mě Wanda táhla za ruku jeskyněmi. Vůbec jsem netušila kam jdu a nechápala jsem význam slov, které mi řekla Ness. Můj život na Zemi se každou vteřinou stával těžší. Nelissa tušila co mě čeká a Wanda mě táhla někam do hlouby jeskyň. Ke všemu za námi šel ještě Alex. Vzhledově byl nádherný, ale jeho chování mě děsilo. Byl tak zlý, plný nenávisti a zloby. Od té krátké doby co jsem ho poprvé uviděla jsem nad tím, kde se to v něm bere, přemýšlela až moc často. Možná, že právě tohle se Nelisse nelíbí. To, že na něj myslím.
,,A TY SE MU DIVÍŠ?"
,, Jako tomu kde se v něm bere tolik zloby?"
,, Jo přesně tomu."
,,Ano. Je to krásný, na první pohled velmi milý člověk a pak tě tak moc překvapí svou povahou. Nečekala jsem to."
,, TUŠÍŠ ASPOŇ, KOLIK JSME SI TOHO MY LIDI MUSELI VYTRPĚT? PŘIŠLI JSME O RODINY, PŘÁTELE, O SVŮJ DOMOV A TY SE JEŠTĚ DIVÍŠ, KDE SE V NĚM BERE TOLIK ZLOBY A ZLOSTI?" řekla nabručeně.
,,To jsme vůči vám tak zlý?"
,, SAMOZŘEJMĚ! BERETE NÁM NAŠE TĚLA, NIC HORŠÍHO PRO NÁS LIDI NEEXISTUJE!"
,,Aha. Páni. To jsem nevěděla..."
,,TAK TEĎ UŽ TO VÍŠ." dořekla už klidně a my se vynořili v temné, ale velmi útulné místnosti. Na zdi byla spousta obrázků, které byly podsvíceny malinkatými lampičkami. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že jsou to fotky. Fotky lídí a jejich blízkých, co jsou tady v jeskyních. Byly to krásné fotky, ale jen jedna mě natolik zaujala, že jsem z ní nemohla spustit oči. Byl na ní muž, který držel okolo pasu Nelissu a tvářili se šťastně.
,,BYLI JSME ŠŤASTNÍ." dodala.
,, Ale kdo je to?" než stačila odpovědět Ness, mou otázku zodpověděla Wanda.
,,To je Jake. Pamatuješ si ho?"
,,Ne, Ness mi o něm nikdy neřekla, ale zdálo se mi o něm. Chodili jsme spolu."
,,Ano, po tom Nelissa vždycky toužila, ale nikdy se nevyjádřil. Nejspíš to nestihl. I tak všichni věděli, že je do ní zamilovaný tak, jako Nelissa do něj."
,,Aha. A je ještě pořád člověk?"
,, To bohužel nevíme. Snažili jsme se ho najít, ale nikde jsme ho nenašli.Jako by se vypařil."
,,Hledali jste opravdu všude?"
,,Ano. Úplně všude. Našli jsme jeho tetu a mamku, ale ani ony nevěděli kde je."
,, Aha... To, ale není možné, aby se takhle z ničeho nic vypařil. Někde přece musí být."
,,A určitě je. My zatím jen nevíme kde."
Ten den to byl náš první rozhovor o Jacobovi.
* * *
Další den jsme o Jakovi nemluvili. Né, že bych nechtěla, ale ostatní o něm nemluvili... Já a Nelissa jsme hodně přemýšlely.
,,Víš, kde by mohl být?" zeptala jsem se jí jednou.
,,NEMÁM PONĚTÍ. JESTLI UNIKL INVAZI, TAK SE NĚKDE SCHOVÁVÁ, ALE JESTLI JE Z NĚJ DUŠE, BŮH VÍ, CO Z NĚJ VYMÁMILI A JESTLI NÁS UŽ TEĎ NEHLEDAJÍ." rozesmutnila se při posledních slovech. A já byla smutná s ní.
* * *
Prvních pár dní v jeskyních bylo těžkých. Někteří se ke mně chovali hezky, i když jim mé zářivě zelené oči pořád připomínali, kdo vlastně jsem. Ale stále tu byla celkem velká skupina lidí, kteří mě z celého srdce nenáviděli. Mezi ně patřil i Alex. Mrzelo mě to. Nechtěla jsem, aby mě nenáviděl.
,,NECH TOHO!"
,,A proč?!" zeptala jsem se jí.
,,MILUJEŠ HO!"
,, Co?! Ne!... Nebo snad jo???" byla jsem zoufalá. Miluju ho nebo ho nemiluju?
,,JSI NA NĚM ZÁVISLÁ! ZBOŽŇUJEŠ HO. CHCEŠ, ABY TĚ MĚL RÁD! NO ROZHODNĚ, JE PRO TEBE VÍC, NEŽ JEN KTERÝKOLI JINÝ ČLOVĚK!" dovysvětlila mi.
,,To není možný! Přece se nejde jen tak, na první pohled zamilovat. Vždyť já ani pořádně nevím, co to láska je!"
,,ALE VÍŠ. A MOC DOBŘE!" ale i tak mi vnutila vzpomínku. Avšak tuhle jsem ještě neviděla.
,, Jaku!? Máš mě rád?"
,,Proč se na to ptáš Nely?"
,,Prostě odpověz."
,,Dobře no. Ano, mám tě moc rád."
,,A byl bys schopný mě milovat?"
,,Nely?! Proč se ptáš na takovouhle věc?"
,,Prosím, jen odpověz."
,,Mmm...Dobře...Mmm... Myslím, že ano. Byl bych schopný tě milovat, ale..." odmlčel se.
,,Ale???..." vytřeštila strachem oči.
,,Ale nevím proč bych měl být schopen?..."
,,Aha..." řekla smutně, do očí se jí hnaly slzy a pomalu se otáčela k odchodu.
,,Počkej!" křikl na ni, chytil jí za ruku a přitáhl si jí k sobě.
,,A proč bych měla? Nevíš, proč bys mě měl milovat, tak proč bych tu dál zůstávala." řekla smutně a se slzami. Chtěla se mu vykroutit, ale jeho stisk byl velmi pevný. Nešlo jí to.
,,Ale já nevím proč bych měl být schopen, když už jsem! Sakra, vždyť já tě miluju víc, než vlastní život!" dořekl a ona jen zírala. Jemně jí vzal bradu do dlaně, zvedl jí hlavu a něžně políbil na rty.
Její pocit a emoce byly tak silné, že zachvátily i mě. Síla toho okamžiku byla tak obrovská, že jsem se do Jacoba zamilovala i já. A to přesně chtěla... (PS.: - znamená vzpomínka :D )
Její spokojenost mě děsila. Jake byl opravdu krásný... Ba, co víc. Byl dokonalý. Srdce mi tlouklo. Jeho překrásný modro-šedivé oči, do kterých se dívat, je jako se propadat do hluboké studně. Krásné hnědé vlasy, delší, ale jen pár centimetrů. Jeho perfektní vypracované tělo, ty silné paže, kterých se prostě musíš dotýkat a tak moc chceš a toužíš, aby tě objímaly a držely nejpevněji co jen to jde. Jeho úsměv, jeho rty, které tak moc potřebuješ líbat. Zase cítit v puse tu příjemnou, nepopsatelnou chuť jeho rtů. Dotknout se toho vypracovaného břicha.
,,Přestaň Nelisso! Vždyť se zblázním!" po jejích vzpomínkách to ani jinak nešlo. Její touha po něm byla silnější než já. A já se tomu chtěla poddat.
,,ASPOŇ VÍŠ, JAKÝ TO JE."
,,Jaký je co?"
,,BÝT ZABOUCHLÁ! ZAMILOVANÁ AŽ PO UŠI!" řekla šťastně. Ano, opravdu šťastně.
A měla pravdu. Byla jsem "zabouchlá". A to sakra moc...
* * *
Dalších pár dní jsem při každé práci co jsem dělala, a že jich bylo celkem dost, jen tak rozjímala o životě. Musím se přiznat, že párkrát jsem pomyslela i na to, jestli má cenu dál žít...takhle, ale i kdybych to chtěla udělat, Ness by to nikdy nedovolila. V tom jsem se na ní vždycky mohla spolehnout. Nikdy by mě, respektive své tělo, nenechala zemřít. Ne teď.
* * *
Hodně a často se mi zdály sny. Vlastně pokaždé, když jsem zamhouřila oka. Nebyly to sny, jako má každý člověk a i duše, ale bylo v nich něco zvláštního. Některé byly vzpomínky, co mi dala Nelissa, ale většina byla jiná. Možná budoucnost, Bůh ví.
Každopádně souvisely s Jacobem,ale, co nás překvapilo, i s Alexem. Pokaždé tam byli oba. Bylo to zlé, oba zamilovaní do mě. Jake do Ness a Alex do Nelissiina těla. Ale nikdo do mě. Do mého pravého já. Kdyby mě Xander viděl a držel v rukou takovou, jaká opravdu jsem, hnusila bych se mu. Rozmáčkl by mě jako červa.
Probouzení z každého snu bylo strašlivé. Obzvlášť, když byly krásné, když se mi líbily.
Už od chvíle, co jsem se dozvěděla, že je možnost žít na Zemi, jsem to chtěla. Chtěla jsem být člověkem.
Avšak nikdy jsem si nemyslela, že to bude tak složité a vyčerpávající. Usoudila jsem unaveně a s radostí si lehla na měkkou matraci.
* * *
,,Jaku já nemůžu. Nemůžu je tu jen tak nechat!"
,,Nely, budeš muset. Oni si pro ně jdou a jsou moc blízko. Chytí nás!"
,, Kurňa Jacobe! Jsou to moji rodiče! Zaslouží si aspoň řádný pohřeb, když už nic jinýho!"
,,Fajn!"
,,Dobře!"
,,Co chceš teda dělat?"
,,Musíme je vzít s sebou. Schovat je u nás ve sklepě než najdeme lepší skrýš."
,,Tak jo. Hlavně si musíme chvátnout. Oni tu budou během chvilky."
,,Já vím. Tak dělej! Vem tátu..."
* * *
,,Nelisso?" ozval se jeho hlas. Zamrazilo mě v zádech. To se stává pokaždé když slyším jeho hlas.
,, Jo??" odvětila jsem celkem nervózně.
,, Když jsi se tenkrát od Elisy dozvěděla, že jsme se vykousli..."
,, Jo?!" koukla jsem se na něj nechápavě.
,, No, žárlila jsi?"
,, Cože? Ty se mě ptáš jestli jsem žárlila???"
,, Ehm... Jo."
,, Páni, no... Samozřejmě, že jsem trochu žárlila, ale spíš mě to bolelo. Byla jsem na tebe naštvaná. Doslova jsem zuřila. Ale později jsem si uvědomila, že vlastně je to tvoje věc, s kým se líbáš a mazlíš. Neměl jsi vůči mě žádné povinnosti. Ale jedno by mě zajímalo. O měsíc později jsi mi vyznal lásku, miloval jsi mne už tehdy? Tehdy, když jsi byl s Elisou?"
,, Ano, miloval jsem tě dřív než si myslíš."
,, Vždycky jsem večer, než jsem usnula, myslela na tebe. Na to, jestli ke mě něco cítíš nebo jsme opravdu jen kamarádi. Když jsi mi pak vyznal lásku, jen jsem si říkala jak dlouho trvalo, než sis to uvědomil."
,, Nebylo jednoduché přiznat si, že miluješ někoho, koho jsi dřív hluboce nenáviděl... Vždyť i ty jsi mě nenáviděla a nechtěla jsi se mnou mít cokoliv společného... Setkávali jsme se jen když to bylo opravdu nutné a, popravdě, nikomu to nevadilo. " odmlčel se.
,, Jo, nebyly to zrovna lehký časy. Pohádali jsme se a skoro tři roky jsme spolu nemluvili. Ale pak jsme se potkali v Africe. Oba jsme tam byli jako dobrovolníci a tak nějak jsme se usmířili a začali spolu zase mluvit..." usmála jsem se na něj.
,, A během těch 6-ti měsíců se z nás stali nejlepší přátelé. Bylo to tam úžasný, už ani nevím proč jsem se tenkrát pohádali..."
,, Jo, já taky ne. "
,, A když jsme se pak vrátili domů, zůstali jsme v kontaktu a chodili jsme spolu ven."
,, A co srandy jsme spolu zažili " rozesmála jsem se.
,, Jo, to teda jo... No, a já pak všechno zase zničil tím, že jsem začal chodit s Elisou. To ona nás zase rozhádala a zničila všechno, co jsme si vybudovali. Bože, to byla taková blbost."
,, Ale udělals jí. Hlavní je, že sis uvědomil co udělala a skončil to s ní. "
,, Díky Bohu. "
,, To, že mě miluješ si mi řekl v červnu... Jak dlouho si to už cítil? "
,, Že tě miluju, jsem věděl už když jsme odjížděli z Afriky, ale nechtěl jsme to, co jsme měli zničit, tak jsem radši nic neřekl. Myslím, že to byla ta největší chyba... "
,, Páni! Ty jsi věděl, že mě miluješ už když jsme se vraceli domů? "
,, Ano. " odvětil. [I]
* * *
,, Páni! " vyjekla jsem.
Na takovýhle probouzení si nezvyknu. Vždycky když mi dá nějakou vzpomínku, musí se napřed ujistit, že mě to dostatečně vystraší...
Z mého rozjímání mě vyrušil až hlas, který jsem vůbec nečekala, že ho ještě někdy uslyším.
Byl to Alexander.:
,, Brý ráno mimozemšťanko. " řekl monotónně.
,, Dobré ráno." odvětila jsem nejistě.
,, Jak ses vyspala? "
,, Ušlo to. Proč... " zasekla jsem se. ,, Proč se ptáš? " znejistila jsem.
,, To se tě nemůžu zeptat, jak ses vyspala?" koukal na mě, jak na debila. ,,Když už ses sem vetřela..." dodal.
,, Jasně. Můžeš a taky to děláš... A jak ses vyspal ty? " odvětila jsem nejmileji co jsem jen dokázala.
,, Velmi dobře. Děkuji." usmál se od ucha k uchu.
" Oh, Pane Bože... Je tak krásný..." podlamovala se mi kolena.
Ještě asi 5 minut jsem se na sebe takto usmívali a pak ho zavolal Jeb.
,, Promiň, musím jít." omlouval se mi.
,, Ano, jistě. Jen běž."
,, Uvidíme se pak, ano? "
,, Dobře Alexandře."
Rozesmál se.
,, Prosím jen Alex, jo?"
,, Jistě. Promiň."
,, To nic. Nevěděla jsi to." usmál se na mě a v očích už mu nebyla viděl žádná zlost nebo nenávist. Překvapilo mě to.
Ten den jsem ho už neviděla.
* * *